Smuteční síň v Novém Městě na Moravě

Objekt musí zastávat praktickou funkci přípravy obřadu a zároveň být příjemným a pietním prostorem pro rozloučení se zesnulého a pozůstalých. Zvolená forma ovlivňuje emoce, a to jak zesílením pocitu úzkosti, tak jejich zmírněním. Dvojznačný charakter tohoto typu stavby má kořeny v množině provozovaných aktů a symbolické logice prostoru. Stavba smuteční síně nemá být sama o sobě architekturou, ale má sloužit jako prostředek.

Přáli jsme si stavbu jednoduchou. Prací s hmotou jsme chtěli docílit přiměřené monumentálnosti stavby, která by ale nepostrádala lidské měřítko a intimitu. Této atmosféry jsme se snažili docílit prací se světlem a aplikací jednoduchých kompozičních principů podpořených materiálovou paletou. Výslednou formou je jednoduchá stavba odkazující se na tradici prvorepublikových forem smutečních síní. Rádi bychom „znovuobjevili“ smysl pro světlo, dobré proporce, pro jednoduchost, smysl pro střídmou vznešenost, materiál a pro detaily.

Přirozené světlo. Jednoduchá geometrie a klidné drama hierarchizace prostoru se spojují, aby vytvořily místo klidné kontemplace. Je zřejmé, že z pohledu vnější formy nemůžeme odolat symbolice sloupu a kladí. Použili jsme je v nejjednodušší možné interpretaci dvou podpěr, kterou lze chápat jako vyjádření prazákladu stavění, základního řádu a citaci prehistorických památek. Při pohledu na tyto tvary lze vnímat jejich tektoniku a klidnou rovnováhu.

Umístění a orientace nové smuteční síně je podřízena orientaci ke světovým stranám a vytvoření dostatečně velkého nástupního prostoru s umístěním parkovacích ploch, které by nestínili pohled na smuteční síň z čelního pohledu.

Prostor uvnitř stavby přesně kopíruje její vnější kamennou a symbolickou podobu. Interiér je definován bazilikálním osvětlením v podobě světelné trhliny. Forma stavby je jednoduchá, klidná. To se daří architektonickým jazykem, který na sebe nepoutá přehnanou pozornost a je uměřený svému významu.